Fortifikace

Fortifikační umění je syntézou architektury a umění vést válku. Nutnost opevňovat se proti nepříteli souvisí s pojmem politična definovaným Carlem Schmittem na půdorysu antitetické dvojice přítel/nepřítel. Nebyla to tedy jen palebná síla palných zbraní, jež udávala rytmus proměn fortifikační architektury. Byla to zejména politika odvozovaná stále více, tedy s postupem novověku, od státu jako reálného výrazu vyšší, neutrální politické jednoty. Opevnění utvářela až do druhé poloviny 19. století podobu sídel, zejména měst. Nebyla to povaha zbraní, jak se často tvrdí v odborné literatuře o fortifikacích, co učinilo pevnostní architektury zcela postradatelnou, co ji vyloučilo z vlivu na podobu urbanismu. Byla to naopak skutečnost, o níž hovoří Carl Schmitt v Pojmu politična: „Klasickému evropskému státu se totiž zdařilo něco zcela nepravděpodobného: zjednat ve svém vnitřním rámci mír a vyloučit nepřátelství jako právní pojem.“ Důsledkem bylo uznání statutu nepřítele jako politického protivníka, nikoli jako zločince, kterého je třeba zničit. Důležité je Schmittovo rozlišení: „Nepřítel je hostis, nikoli inimicus v širším smyslu; je to polemios, nikoli echthros.“ Nepřítel má tedy politický statut a jako takový požívá veškeré ochrany a dokonce i respektu.

Vlivem způsobu vedení napoleonských válek se toto ochranitelsky zastřešující pojetí nepřítele mění, což mělo dva zásadní důsledky: 1) Jednak se nejen změnil obsah politiky jako takové, ale i sám pojem politična, jak ho definuje Karl Schmitt, ztrácí význam, to znamená, že hostis ve smyslu veřejně definovaného nepřítele se mění v individuálně či skupinově definovaného nepřítele, jehož je třeba zničit. 2) Casus belli, tedy legitimně, či dokonce legálně ospravedlnitelný důvod války, již nepotřebuje ospravedlnění, válka ztratila svůj dosavadní legitimizující základ, to znamená, že nepřítelem už může být propříště kdokoli a válka se může rozšířit na jakékoli teritorium. Tím padá hlavní důvod opevnění – v místně a právně vymezených podmínkách hájit určité teritorium. Cesta k hromadnému vyhlazování, jak ho známe dnes, je tedy doširoka otevřena.

Z tohoto hlediska můžeme chápat ztrátu opevnění, jež přestávají v druhé polovině 19. století svírat města, nejen jako zisk, ale také jako ztrátu. Někdejší hradby se sice mění v lukrativní pozemky, sady, Ringstrassen, ale na druhé straně válečný furor už nemá žádná stavidla a může vtáhnout do svého víru kohokoli. Opevnění jako bašta proti válce, jako možnost ubránit se nepříteli, přestává být zárukou obrany. Ztráta hradeb je také ztrátou azylu, válka je či může být všude a nikde. Také proto může Jan Patočka v Kacířských esejích o filosofii dějin hovořit o první světové válce jako o „dění jinak kosmickém“. Pozdější studená válka jako dosahování míru permanentní hrozbou války je výrazem všudypřítomnosti (možnosti) války.

Zánik fortifikační architektury v 19. století, byť za její metamorfózu ve 20. století můžeme v jistém smyslu pokládat Maginotovu linii, kdy se na sídlo vázaný pevnostní systém proměnil v systém mající bránit rozsáhlé území, znamenal proměnu „světa v laboratoř, která aktualizuje miliardy let akumulované konzervy energie“ (Jan Patočka). Pevnostní architektura ztělesňovala možnost oddělení války od míru, respektive možnost dosažení míru prostřednictvím války. Výrazem toho je známé dictum Carla von Clausewitze v knize Vom Kriege, že „válka je pokračování politiky jinými prostředky“, to znamená, že se válka vede proto, aby její vítěz získal lepší podmínky pro dojednání míru. Destrukce pevnostních krunýřů sice dala městům křídla k další expanzi, ale na druhé straně se stala prologem k válkám bez hranic, k válce jako možnosti ne vítězství, ale jako totálního zničení. V tomto ohledu se můžeme ohlížet na fortifikací obehnaná sídla jako na oázy jistoty, která je už napořád nedosažitelná.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

Editor: Petr Nouza Poslední změna: 15.6. 2016 11:06