Topografie antických měst

Topografie je historicko-geografický obor, jehož charakteristika je proměnlivá v závislosti na konkrétním díle. Z ducha topografie, z časování do té doby strnulých míst, z ducha prostoru, který se stal dějem, vyrostla historie nikoli jen jako jeden z řady právě v 19. století se etablujících oborů, ale jako všemi vědami napříč napjaté hledisko historičnosti.

Topografie antických měst vyrostla z potřeb klasických studií. V české kultuře patří k těm známým Topografie starých Athen (1909) od klasického filologa Františka Groha. Je kompilací, dokládající, jak slabé kořeny měla klasická studia a klasická filologie v české kultuře. Autorem římské topografie psané v českém jazyce je Ladislav Brtnický, jehož Topografie starověkého Říma (1925) je dokladem vědecké práce gymnaziálních pedagogů, tedy věc, která je dnes téměř nepředstavitelná. S Grohovou topografií Athén lze srovnat práci Grohova současníka Walthera Judeicha Topographie von Athen (1905), která je na vyšší vědecké úrovni, nicméně si musíme uvědomit, že cílem práce Františka Groha bylo vychovávat studenty k lásce ke klasickému starověku a ty dospělé pak orientovat v nových poznatcích, jejichž přehled také Groh ve své knize podává. Jednou z prvních topografií Athén je kniha Topography of Athens (1821), kterou napsal britský topograf William Martin Leake. Athénská topografie se však příznačně váže s jinými tématy, například s athénskou demokracií v knize Demokratie und Architektur. Städtebau und die Entstehung der Demokratie (1987). K předním znalcům antické topografie patřil geolog a geograf Alfred Phillipson, který si všímal kromě historicko-geografických souvislostí i historicky doložených klimatických podmínek (Das Klima Griechenlands). Vztahem prostorového uspořádání Athén a celé Attiky a politických strategií se zabýval Jochen Bleiken ve své objemné Athénské demokracii.

Nemá cenu dále rozšiřovat výčet těch nejdůležitějších děl, ale důležitý je návrat antických základů vzdělanosti, protože právě antika, pokud přistoupíme na tento příliš úzký a zároveň široký pojem, je jedním ze základů (spolu s judaismem a křesťanstvím) evropanství. Výuka klasických jazyků, staré řečtiny a latiny, tvořila dělící hranici mezi vzdělaností a nevzdělaností, bez ohledu na další profesní směřování adeptů, ještě před pár generacemi. Gymnázia tvořila nejen předpolí pro další, vysokoškolské studium, ale představovala také pro mnohé studenty celoživotní základ jejich životních postojů. Nejde však jen o staré Řecko a Řím, ale i o znalost mimoevropských kultur. Mimoevropské reálie se totiž často konceptualizují evropskými pojmovými prostředky, a tím se zatemňuje jak prostředek (pojmové instrumentarium), tak cíl (popsat mimoevropskou kulturu). Jinými slovy jsou pro Evropana uchopitelné mimoevropské kultury pouze za předpokladu reflektované hermeneutické situace, tedy z perspektivy kultury, k níž je vnímatel mimoevropských kultur vztažen nesčetnými vazbami danými kulturním původem, který je vždy zároveň přináležitostí, s níž lze jen v životě zacházet, a volbou, která nikdy není bez vztahu k místu zrodu.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

Editor: Petr Nouza Poslední změna: 27.1. 2016 12:01