Dictionaire raisonné de l'architecture française du XI. au XVI. siècle

Desetisvazkový Dictionaire raisonné de l'architecture française du XI. au XVI. siècle (1875) Eugèna Emmanuela Violleta-Le-Duca není slovníkem francouzské architektury od 11. do 16. století, jak by mohl naznačovat název. Je souborem názorů vlivného teoretika architektury 19. století na architekturu a památkovou péči. Navzdory obrovskému vlivu na obě oblasti jsou názory Violleta-Le-Duca pozoruhodně nesoudržné. Připomeňme v této souvislosti, že silně ovlivnil Johna Ruskina i Le Corbusiera, abychom si uvědomili rozsah jeho vlivu. Až s příchodem představitelů vídeňské školy, zejména Aloise Riegela, zvítězila rozumná zásada, že v historické perspektivě se ocitá nejen stavba, ale i památkář.

Slovník z historického fondu NTK je velmi zvláštní. Abecedně uspořádaná hesla jsou pouze záminkou k systematickému rozvíjení Le-Ducových názorů na architekturu a zejména na památkovou péči. Tato kniha, tak jako mnoho jiných knih z historického fondu klame tělem, protože si čtenář řekne: Máme přece řadu současných slovníků architektury, proč sahat po obsoletním lexikografickém díle. Je to velký omyl, protože právě v této mnohosvazkové zdánlivé nudě najde čtenář tresť jedné z nejvlivnějších architektonicko-památkářských teorií 19. stoleti. A navíc jsou zde příznačně dobové obrázky.

Viollet Le-Duc patřil mezi obhájce gotické či spíše novogotické architektury. Nebyl přímo průkopníkem gotického revivalu jako Augustus Pugin ve Velké Británii, ale nejlépe ztělesňoval rozporný historický nostalgismus 19. století. Na jedné straně pro něho gotika jako jediný styl ztělesňovala principe vrai (pravdivý princip), na druhé straně mu tato retrográdnost nebránila přijímat a rozvíjet nové konstrukční principy, zejména používání ocele. Tuto podvojnost ulpění na minulosti a nadšení pro moderní dynamiku sdílel Le-Duc s ostatními goticisty. V Dictionaire raisonné de l'architecture française se dočteme, že gotická konstrukce je souple, libre et chercheuse comme l´esprit moderne (pružná, svobodná a vynalézavá), ale ve skutečnosti novogotika používala současné konstrukce (velmi často ocelové) a vlastní „gotika“ sloužila nikoli ke konstrukčním účelům, ale k markýrování odeznělého slohu.

Nejničivější na Le-Ducově teorii, což si můžeme ověřit v tomto slovníku, je naprosto invazivní způsob restaurování památek. Nikoli náhodou se totiž kruhu jeho stoupenců i jemu samému dostalo označení vandalisme restaurateurs, vandalští památkáři. V českých podmínkách se můžeme setkat s podobně invazivním (necitlivé je hodně slabé slovo) přístupem u Josefa Mockera. Podobně agresivní způsob k historickému stavebnímu kontextu získal funkcionalismus prostřednictvím (ovšem zprostředkování není tak přímočaré) Louise Sullivana, jenž se svou zásadou Form follows function, forma vyplývá z funkce, ovlivnil funkcionalisty.

Začteme-li se do tohoto slovníku-neslovníku, jsme přímo ohromeni nekonzistentností názorů jeho autora. Na jedné straně gotika jako hereuse révolution, šťastná revoluce, na druhé straně propagace stylu, který se zrodil před mnoha staletími. Mimochodem Viollet-Le-Duc si stěží uvědomoval, že slovo revoluce, které si tak oblíbil, znamenalo opak toho, co v Le-Ducově době, tedy, jak vyplývá už z etymologie, návrat. V tomto smyslu, jako periodické opakování stejného jevu ho použil ve svém slavném díle i Koperník. A největší paradox Le-Ducova díla: On, nevědomý průkopník eklekticismu, odsuzoval právě slohový eklekticismus.

Sepsal: PhDr. Michal Janata