Römische Geschichte

Z hlediska dějin historiografie to vypadá, jako by lingvistický obrat z druhé poloviny 20. století byl metodologickou změnou, jejíž předchůdci se rekrutovali spíše z lingvistické než historiografické oblasti. Monumentální a vlastně nedokončený projekt Theodora Mommsena Römische Geschichte však ukazuje, že část historiografie už v 19. století, naopak právě v něm, vychází z lingvistického podhoubí. Dokonce se víc opírá o lingvistickou analýzu než Lawrence Stone, Hayden White či Natalie Davisová. Na druhou stranu se ovšem Mommsenova historiografie pohybuje v mezích 19. století už proto, že není skeptická k pravdivostní hodnotě dějepisného sdělení, jako je tomu u zmíněných protagonistů lingvistického obratu o století později. Jeho líčení římských dějin zapuštěné do jazykové reality popisované doby je místy až triumfalistické. Vždycky však opřené o prameny i jazykový rozbor. Když Mommsen například popisuje právní poměry v antickém Římě, analyzuje podrobně jednotlivé latinské právní termíny, jednotlivá dikta i principy. Teprve po důkladné jazykové analýze přistupuje k líčení právního prostředí antického Říma. Naopak s autory lingvistického obratu má Mommsen společný důraz na literární hodnotu svého díla. Ostatně Nobelovu cenu obdržel Mommsen právě za literární kvalitu svých Dějin Říma. Mommsen jako Droysenův žák chápal interpretaci historických pramenů jako cestu k vytvoření celistvého obrazu popisovaného období. Jeho dílo je neseno metodologickým optimismem, který najdeme v hlavním díle jeho učitele Johanna Gustava Droysena (Grundriss der Historik). Teprve Friedrich Nietzsche rozmetá svou podivuhodnou směsí myšlenkové brizance a jemné myšlenkové hloubky, tedy pro něj typické směsi kladiva a skalpelu, naivistickou představu historické objektivity.

Mommsenovy Dějiny Říma ovšem není třeba číst jen kvůli literárním kvalitám. Jeho dílo je tehdy i dnes v nezvyklé míře kombinací vysoké interpretační úrovně a široké pramenné základny. Jeho vědecký zájem byl primárně lingvistický a právní, z obou pak vyrůstala jeho způsobilost k historiografické interpretaci. Mommsen byl systematik, což se projevilo nejen v Dějinách Říma. Mommsenův Corpus inscriptionum Latinarum je základním a stále doplňovaným svodem latinské epigrafiky (nápisové literatury). V Mommsenově díle najdeme několik ryze lingvistických prací, o oskických a dolnoitalských dialektech. Lingvistické analýzy, které jsou nedílnou součástí Dějin Říma, se neopírají jen o italické jazyky jako oskický, umberský, etruštinu a podobně, ale součástí Mommsenovy jazykové komparace jsou, kromě všudypřítomné latiny a řečtiny, i baltské (Šlesvicko-Holštýnsko, kde se Mommsen narodil, bylo jazykově dvojjazyčné, vedle němčiny se zde mluvilo dánštinou), germánské a jiné jazyky. Tato přítomnost lingvistické vrstvy je zcela neobvyklá nejen v evropské historiografii 19. století, ale i v následujícím století. Obvyklejší pro 19. století, ale zcela neobvyklé pro 20. století je pak Mommsenova všestrannost, která se samozřejmě promítá i do tohoto hlavního díla. Jeho numismatické a právně-historické dílo (editoval Corpus iuris civilis) patří rovněž k základním pilířům obou oborů. Nemluvě o mommsenovské dynastii historiků, k jejímž neposlednějším výhonkům patří současný významný historik Hans Mommsen a patřil jeho Wolfgang (+ 2004).

Kromě literárních a vědeckých kvalit jsou Dějiny Říma neobvyklé také tím, jak jedinečným způsobem propojují důkladnou pramennou bázi a její brilantní interpretaci se službou přítomnosti, se „službou životu“. Jinými slovy to znamená schopnost historika být i nadhistorickou osobností, což souvisí s Nietzscheovým věčným návratem téhož: „Ne! Člověka nadhistorického, jenž nevidí spásu v procesu, nýbrž pro kterého je svět v každém jednotlivém okamžiku hotov a dosahuje svého konce.“ (O užitku a škodlivosti historie pro život). Mommsen píše svou historii ne proto, aby rozšířil dosavadní vědění, ale aby pomohl na svět tomu, co se teprve rodí. Proto tak často nastoluje nové politické či spíše státoprávní ideály, které ovšem přesahují jak tehdy dosažitelnou schopnost pochopit minulost, tak dobovou politickou aktuálnost. Často srovnává zdánlivě nesrovnatelná období i historické osobnosti, zejména Gaia Iulia Caesara, o němž říká, že je to dokonalost, s níž se lze setkat jednou za tisíc let. Jako ukázka Mommsenova stylu je tedy nejvhodnější úryvek z jeho líčení Caesarova období, kde srovnává Caesara s Alexandrem Velikým: „Proto se právem jemný takt národů nezajímal o nepoetického Římana, ale zato Filipova syna obdařil svatozáří poezie a vybarvil ho všemi duhovými barvami pověstí. Ale stejně oprávněně se státní život národů po celá dvě tisíciletí znovu a znovu vracel na dráhy, které vytknul Caesar. A jestliže i dnes velmoci titulují své panovníky Caesarovým jménem, pak je v tom hluboká, ale i zahanbující připomínka minulosti i napomenutí směřující k budoucnosti.“

Sepsal: PhDr. Michal Janata

O knize

  • Plný název: Römische Geschichte
  • Autor: Theodor Mommsen
  • Vydavatel: Weidmannsche Buchhandlung, Berlin
  • Rok vydání: 1857
  • Signatura GG 65

Galerie

1
2
Editor: Karolína Kalecká Poslední změna: 14.1. 2016 11:01