Neues Journal für Fabriken, Manufakturen, Handlung, Kunst und Mode

Jak souvisí časopis o módě (1811) z historického fondu NTK s tím, co bychom od takového souboru literatury očekávali? Napovídá to už název – Neues Journal für Fabriken, Manufakturen, Handlung, Kunst und Mode. Spojení průmyslu, obchodu, umění a módy dnes připadá velmi nezvyklé, ale souvislost tu je nejen historická. V Životech filozofů Diogéna Laërtia říká Sókratés zakladateli kynismu Antisthénovi: Děrami tvého pláště prosvítá tvá ješitnost. Pozornost, jakou věnoval kynismus potlačování potřeb, měla za následek opak tohoto úsilí. Z výroku můžeme vyčíst to, že lidským potřebám je třeba věnovat přiměřenou potřebu a jestliže pro jejich potlačování vyvíjíme nadměrnou energii, docilujeme opaku, to znamená (z řecké perspektivy), že se dopouštíme největšího provinění vůči sobě – hybris. Řecká hybris se překládá do češtiny jako zpupnost, ale lépe se dobereme významu přes rozdíl mezi pýchou a ješitností, jak ho nastínil ve svém filozofickém eseji Max Scheler: Pýcha obkličuje naše Já, zužuje naše vědomí hodnot na pouhý bod Já. Pýcha nakonec člověka „oddělí od sebepoznání a vědění o sobě“. Naproti tomu ješitnost není ďábelská jako pýcha, ale směšná, protože se „ješitný člověk nevědomě podřizuje soudu těch, nad které se snaží zdůrazňováním svých předností vyvyšovat“. Schelerův rozdíl mezi pýchou a ješitností nakonec nechtěně situuje módu tam, kde zaujímá své místo ve společném, tedy společenském životě. Móda není výrazem pýchy, která člověka uvrhuje do samotky sebepřitakávání, ale ješitnosti, která se dožaduje souhlasu bližních. Ale to vystihuje jen jednu stránku módy, protože zároveň podřízení jí znamená také to, že sdílíme jisté, byť nikoli podstatné stránky života s ostatními. Móda zakládá diskontinuitu, střídání, protože něco je dnes v kurzu právě proto, že to bude zítra demodé. Tento rytmus střídání mód periodizuje historický čas způsobem, který nám umožňuje nazřít některé stránky doby, kterou nám druhá krajnost – architektura – neumožňuje. Architektura zakládá kontinuitu, ale zároveň těží i z diskontinuity, protože i ona se opírá o střídání stylů, výrazových prostředků a podobně.

V časopise z historického fondu můžeme načerpat mnoho znalostí o době vzniku, ale také o rysech lidského života, které jdou napříč. Charles Baudelaire nazval módu „úsilím o krásu“, což je přesně to, co extrémní askeze kynismu odmítala. Proto ta ironická Sókratova poznámka vůči svému žáku. Umíme-li konstruovat kontext, můžeme z toho žurnálu o módě a výrobě vyčíst mnoho nejen z obsahu, ale už ze samotného názvu. Vzhledem k tomu, že světovou módu dirigovala haute couture Paříže, podle Waltera Benjamina hlavního města 19. století, udávaly společenský tón periodika jako Journal des Dames et des Modes nebo Courrier des Modes. Název našeho periodika z historického fondu Neues Journal für Fabriken, Manufakturen, Handlung, Kunst und Mode však naznačuje trochu jiné pojetí módy, které je důležité z hlediska rozlišení kultura versus civilizace, jež tak skvěle popsal sociolog Norbert Elias v knize O procesu civilizace. Toto rozpolcení je historicky typicky německé vyjádření rozdílu mezi „hodnotnější“ kulturou nesenou uměleckými a duchovními hodnotami a „podřadnější“ civilizací nesenou ekonomikou a technikou. Kultura byla v německém pojetí připisována Německu, civilizace pak Francii a zejména Velké Británii. Spojení civilizace a módy v německém názvu naší publikace je tak z hlediska vážně chápané dichotomie kultura versus civilizace až komicky paradoxní. Ztělesněním spojení módy a techniky přitom byla právě Velká Británie, kde se textilní průmysl stal motorem prvních fází industrializace. Arnoldem Toynbeem rozšířený pojem révolution industrielle i Rostowovův pojem take off, dva klíčové pojmy vyjadřující počátky průmyslu, souvisejí právě s největším producentem módy, s průmyslovým odvětvím, kde se vyprodukoval největší počet technologických inovací.

Diktát textilního průmyslu s ekonomicko-mocenským těžištěm ve Spojeném království se šířil prostřednictvím Francie jako diktát módy. Móda empiru, jak můžeme vidět na ilustracích z publikace z historického fondu, přináší strohé normy napoleonského úsilí o nadvládu nad Evropou. Nejvýraznější prvek této módy ženská chemise jako zřetelný odkaz k řeckému, můžeme říci až homérskému ženskému rouchu peplos, souvisí s dobovou snahou o nový humanismus, tedy o vzkříšení znalostí řečtiny a latiny. Humanistou není ten, kdo prolévá slzy nad lidskou bídou, ale ten, kdo ovládá starou řečtinu a latinu, kdo tedy čte Platóna a Aristotela v originále. Snaha evokovat řeckou antiku tedy nebyla jen dobovou povrchní módou, proto také z této doby pocházejí největší výkony textové kritiky, zejména Bekkerovy kritické edice Platóna a Aristotela (Bekkerovo číslování se používá dosud) a Německo se stalo velmocí na poli klasické filologie. Toto vědecké a kulturní prvenství si uchovalo dlouho do 20. století, ovšem vedle oxfordských a cambridgeských autorit, později vedle osobností, jako byl Gregory Vlastos ze Spojených států. V módě empiru, zůstaneme-li u ženské módy, se sváří snaha o askezi a tvarovou opulenci, jak dosvědčují portréty erotického symbolu té doby Juliette Récamier od malířů jako Jacques-Louis David, François Gérard a dalších. Z anticky prosté a splývavé chemise se stala drapérie, která se ovšem řasí jinak než v době baroku, kdy není důležitá modelace, ale pohyb, dynamika látky. Vrcholná sochařská kompozice Václava Prachnera, náhrobek poštmistra Tomáška na Olšanských hřbitovech, přejímá tuto formu drapérie v podobě subtilně jemné sochařské modelace, která svou virtuozitou může konkurovat plastikám mistrů jako Antonio Canova. Způsob řasení empirové chemise z naší publikace můžeme porovnat se sochařskými díly téže doby.

Ilustrace z Neues Journal für Fabriken, Manufakturen, Handlung, Kunst und Mode ovšem představují hodně odvozenou podobu tohoto mistrovství, ale ukazují posun, který móda naznačovala směrem k dostupnosti. Šaty přestávají být rozlišujícím znakem sociální hierarchie a stávají se „pouhým“ symptomem sociálního statutu. Móda se tak stává součástí jevu, který nazval sociolog Thorstein Veblen ve své Teorii zahálčivé třídy „okázalou spotřebou“. Tato „demokratizace“ módy souvisí s tím, co naznačuje název této publikace, s potřebou rozšířit trh textilního průmyslu i o vrstvy, které byly dříve z manufakturní či jen rukodělné produkce vyloučeny. Sociolog Georg Simmel sice tvrdí ve své studii o módě, že je „produktem třídního rozdělení“, ale historicky vzato se móda právě od empiru stala také sjednocující potřebou nápodoby, respektive potřebou začlenění. Je zajímavé, jak Simmelovi uniká rozporuplná podstata módy. Hovoří sice o „momentu odlišení“ a „momentu nápodoby“ nebo na jiném místě studie o „individualistické roztříštěnosti“ a „momentu homogenity“, dokonce tvrdí, že „umožňuje společenskou poslušnost“ a zároveň „individuální diferenci“, ale na druhé straně pomíjí společenský mechanismus této periodicity, při níž uniformita přechází v diferenci a naopak. Móda je výrazem společenské konformity, ale zároveň i projevem individuality. Ostatně Marshall McLuhan hovořil o oblečení jako „o extenzi naší kůže“. Jestliže názvy francouzských dobových časopisů chápou módu jako od ostatních oblastí společenského života oddělenou, tento časopis, který je spíše knihou, ji chápe v těch souvislostech, které módu spoluumožňují. Umění jí dodává tvary a barvy, obchod jí poskytuje prostor pro šíření a textilní průmysl té doby svými inovacemi efektivní výrobu. Takže na otázku položenou na začátku lze odpovědět, že publikace o módě úzce souvisí s tím, co bychom od historického fondu Národní technické knihovny očekávali.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

O knize

  • Plný název: Neues Journal für Fabriken, Manufakturen, Handlung, Kunst und Mode
  • Autor: Více autorů
  • Vydavatel: J.F. Gleditsch, Leipzig
  • Rok vydání: Více roků vydání
  • Signatura C 7 (Aleph)
  • Signatura C 7 (Vufind)

Galerie

C_7_3 díll_str_187
C_7_4 díl_Tab_IIIa
C_7_4 díl_Tab_IIIb
C_7_5 díl_fig.6_7
C_7_5 díl_Tab_IIIa
C_7_1 díl_str_177
Editor: Karolína Kalecká Poslední změna: 13.5. 2015 08:05