Topografie starých Athen

Topografie starých Athen klasického filologa Františka Groha je z hlediska vědeckého přínosu spíš solidně zpracované didaktické dílo, podávající studentům gymnázií v době, kdy jejich základem byla ještě výuka klasických jazyků, potřebné informace o vývoji urbanistické struktury Athén, zejména akropole. Z tohoto důvodu není Grohovo dílo zařazeno do reprezentativní bibliografie, jež je součástí rozsáhlé syntézy Jochena Bleickena Die athenische Demokratie. Z důležitých prací o athénské topografii je zde zmíněna práce Grohova současníka Walthera Judeicha Topographie von Athen (1905), kterou zmiňuje i Groh, ale ten překvapivě neuvádí v jinak podrobném úvodu k literatuře o athénské topografii dvoudílnou Wachsmuthovu monografii Die Stadt Athen in Altertum. Na rozdíl od svých německých kolegů – klasických filologů zářných jmen, jako byl z těch starších Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff a z mladších Werner Wilhelm Jaeger, nepřinesl František Groh žádný důsažný příspěvek evropské klasické filologii. Obě německá jména jsem nezmínil náhodou. Jaegerova třísvazková Paideia; die Formung des griechischen Menschen je jedno z nejpozoruhodnějších děl o výchově a vzdělání jako základech evropských dějin. Řecký základ evropské vzdělanosti je zde podán s étosem, jemuž v době multikulturalismu již nerozumíme, ale bude-li si chtít Evropa zachovat kulturní a civilizační identitu, měla by patřit Jaegerova Paideia k úhelným kamenům.

Klasická filologie se stala v rukou německých mistrů něčím daleko více než jen filologickým oborem. Stala se reflexí řeckých a latinských základů evropských dějin a utváření jejich identity. Díla Ulricha von Wilamowitze-Moellendorffa jako jeho slavný Platon (1919) či Homerische Untersuchungen (1884) patří rovněž k základním kamenům evropské vzdělanosti stejně jako Nietzsche, s jehož Die Geburt der Tragödie aus dem Geiste der Musik (1872) vedl spor.

Topografie Františka Groha je dílem, jehož cílem bylo vychovávat studenty k lásce ke klasickému starověku a ty dospělé pak orientovat v nových poznatcích, jejichž přehled také Groh ve své knize podává. Je to ovšem dostatečný důvod pro vznik takovéto knihy, máme-li po ruce již zmíněnou literaturu od Walthera Judeicha? Škoda, že Groha nevybavila jeho láska k řecké minulosti diferencovanějším smyslem pro kritičtější uspořádání látky. Proč si například systematicky nevšímal souvztažnosti mezi dějinným osudem athénské akropole a způsobem, jakým se jí věnovala pozornost? Když se po Italech a Francouzích zájem o athénskou akropoli přesunul na britské ostrovy, Groh tento posun zaznamenal, ale nic víc. Groh podává relativně podrobný výčet pramenů k aténské topografii, ale prohřešil-li se tím, že svou faktografii nijak neinterpretuje, neméně pochybil i tím, že zapřel pravděpodobný pramen svého přehledu, jímž je dílo Ernsta Curtia Die Stadtgeschichte von Athen (1891), kde je i rozsáhlá bibliografie pramenů k topografii Atén. Nicméně nejživotnější část jeho díla jsou pasáže, v nichž popisuje archeologický průzkum akropole, který podnikal Wilhelm Dörpfeld v letech 1885–1890, tedy jen pár let předtím, než Groh svou knihu o athénské topografii dokončil. Nicméně ani Dörpfeldův průkopnický styl archeologie, stratigrafický přístup k precizní dokumentaci nálezů, nepobídl Groha k interpretaci. Přitom se nabízelo a nabízí srovnání Heinricha Schliemanna a Dörpfelda, jenž považoval Schliemannovu archeologickou metodu uplatněnou v Tróji za příliš invazivní. Bohužel jen jednou z mála hodnotících poznámek je zmínka o tom, že Topography of Athens (1821), kterou napsal britský topograf William Martin Leake je „první vědecká topografie v dnešním smyslu“. Vzhledem k tomu, že se v české historiografii dosud nikoli píše, ale jenom přejímá, může sloužit Groh jako „patron“ této vědecké letargie.

Sepsal: PhDr. Michal Janata