Jazykověda

Jsou-li dějiny jazykovědy příliš spletité na to, aby je bylo možné vtěsnat do jakéhosi komprimovaného krátkého útvaru, pak to není o nic snazší s její definicí a s místem lingvistiky v soustavě věd. V každém případě by se měla, ale často je tomu právě naopak, lingvistika opírat o filozofii jazyka. A aby nebylo dost té složitosti, pohybuje se lingvistika na území mezi obecnou jazykovědou (allgemeine Sprachwissenschaft) a teorií jazyka (Sprachtheorie). Jaký je však rozdíl mezi oběma disciplínami a filozofií jazyka? Převezměme definici, kterou nabízí ve své knize Geschichte der Sprachphilosophie Eugenio Coseriu: „V protikladu k všeobecné jazykovědě a teorii jazyka jde ve filozofii jazyka o jeho podstatu o sobě, a proto nemůže být položena filozoficko-jazyková otázka nebo nemůže být jenom položena „uvnitř jazyka“. Musí jazyk překročit. Ve filozofii jazyka musí být jazyk pojednán v souvislosti s ostatními lidskými činnostmi a s podstatou člověka vůbec.“

Definice či spíš pojetí toho, čím je filozofie jazyka, záleží na zvoleném stanovisku. Nebudeme však asi úplně neprávi věci, jestliže budeme hledat počátek úvah o jazyce v systematické podobě v Řecku. A to proto, že právě v Řecku se uvažování o jazyce zrodilo ze sporu mezi pohomérskou vysoce rozvinutou skripturalitou (graficky fixovaným jazykem) a oralitou (ústně šířeným a udržovaným jazykem), jejímž ztělesněním jsou obě Homérovi připsaná díla, tedy Ilias a Odysseia. Spor mezi oralitou a skripturalitou jazyka najdeme jako téma na řadě míst v řadě Platónových dialogů. Jedná se o tato díla a jejich situování v celkovém textu jednotlivých Platónových knih (podle Bekkerova třídění): Parmenidés, 127 a – 128 e; Theaitétos, 203 b – 204 a; Sofistés, 253 a, Faidros 274 b – 279 b). A ovšem dialog Kratylos lze považovat za úplně věnovaný otázce jazyka. Kratyla můžeme pokládat za první dílo, v němž je rozvinuta filozofie jazyka. Platón oscilující mezi oralitou a skripturalitou, preferoval to prvé, ale paradoxně vyjadřoval tuto přednost ústnosti v písemně fixované podobě. Doklady najdeme např. v dialogu Faidros: „Sókratés: To je asi, Faidre, hrozná vlastnost písma a doopravdy podobná malířství. Neboť výtvory malířství stojí sice jako živé, ale když se jich na něco otážeš, velmi velebně mlčí. Právě tak i napsané výklady; myslil bys, že za jejich slovy je nějaké myšlení, ale když se otážeš na něco z jejich obsahu, chtěje se o tom poučit, ukazuje takový výklad vždy jen jenom jedno a totéž.“ Jinými slovy Platón tvrdí, že je graficky fixovaný text interpretačně němý. Není interaktivní, protože na položené otázky recipienta neodpovídá účastník dialogu, původce vysloveného, ale „němý“ text. Co je však horší, vše řečené je vydáno na pospas desinterpretaci, zfalšování (opět Faidros): „Když pak je jednou napsán, povaluje se všude každý napsaný výklad stejně u těch, kteří věci rozumějí, jako u těch, kteří s tím nemají nic společného, a neví, ke komu má mluvit a ke komu ne. A když se s ním neslušně jedná a neprávem je potupen, vždy potřebuje pomoci svého tvůrce; neboť sám není schopen ani se ubránit ani pomoci.“ Textově fixovaná promluva je tedy vydána napospas přemíře nepochopení, dostupnost je zde pokládána za negativitu. Dialog mezi účastníky rozpravy naopak poskytuje prostor ke korekcím nepochopení, je to hledání souladu, který se rodí ze sváru, z diskuse.

Jazykověda ovšem souvisí v evropském kulturním okruhu rovněž s textovou kritikou, právním myšlením a teologií. Pokud bychom chtěli přece jen blíže datovat vznik jazykovědy jako plnoprávné vědy, bylo by to 18. století, kdy se lingvistika odděluje od textové kritiky, umění právní kontroverze a teologických rozepří. Lze to ukázat na jednom příkladu, na vzniku moderní textové kritiky: Od 18. století, kdy osobní lékař na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. Jean Astruc odlišil v Genezi místa, kde se Bůh nazývá obecným pojmenováním Elohim od pasáží, kde se k němu pisatel obrací vlastním jménem Jahve, se už Pentateuch nepřipisoval Mojžíšovi. Astruc jako zakladatel moderní textové kritiky bible ukázal, že je složená z několika pramenů. Julius Wellhausen pak v 19. století o autorovi nebo autorech těchto textových vrstev hovoří jako o elohistovi a jahvistovi a přidal k němu ještě kněžský kodex (Wellhausen ho nazývá Priesterschrift) a pramen Q (z latinského quattuor, čtyři, šlo o čtyři knihy smlouvy). V přibližně stejné době vydává textově-kriticky vzorně připravenou edici Catullových Carmina, o něco později Adolf Kirchhoff připravil kritickou edici Odysseie. V té době jsou již oba obory jazykověda a textová kritika plně emancipované.

Vzhledem k tomu, že se lingvistika rozvětvila do obrovského spektra oborů, takže nelze napsat přehledovou stať popisující její dějiny, je možné připomenout jedno z nejzásadnějších děl jazykovědy. Tím je Kurs obecné lingvistiky a jeho autorem je ženevský lingvista Ferdinand de Saussure. Vzhledem k tomu, že Saussure ovlivnil svým dílem (Kurs vyšel v roce 1916) velkou řadu humanitních i přírodovědných oborů ve 20. století (např. strukturalismus dluží Saussurovi asi nejvíc), můžeme toto přelomové dílo označit za patrně nejvlivnější filologické dílo minimálně posledních sta let. A ze studia Kurzu můžeme nejlépe pochopit, o co jde v současné lingvistice.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

Editor: Petr Nouza Poslední změna: 11.5. 2016 11:05