Cesty po Evropě a Americe

Cestování odedávna patří k životu člověka. Lidé cestovali z různých příčin. Poslové převáželi diplomatické a vojenské zprávy, obchodníci se svým zbožím jezdili na trhy, existovali také tuláci, kteří putovali z místa na místa, a hledali dočasné přístřeší. Na tzv. kavalírské cesty se v novověku vydávali mladí muži z aristokratických kruhů, kteří na nich získávali své šlechtické ostruhy. Objevili se však také dobrodruzi, kteří chtěli za různým účelem poznat krajiny blízké i vzdálené. Jedním z nich byl i Antonín Frič.

Až do poloviny 18. století nebylo putování krajinou příliš pohodlnou záležitostí. Cestování koňmo nebo na nějakém povozu bylo drahou záležitostí, kterou si nemohl dovolit každý, a proto většina obyvatel Evropy cestovala pěšky. Silnice rovněž měly nepevný základ a často se po dešti proměnily v bažiny, kam vozy mnohdy zapadly. Problémem byli také silniční lupiči, kteří hojně přepadávali pocestné i obchodníky. Situaci s nepevnými silnicemi se jednotlivé státy snažili zlepšovat, jako jedna z prvních byla Francie, kde došlo roku 1741 k založení první státní technické vysoké školy, kde začali studovat silniční inženýři. Rovněž v průběhu 19. století byly vynalezeny a zdokonaleny dopravní prostředky.(1)

Antonín Frič byl předním českým přírodovědcem, paleontologem a geologem. Narodil se do rodiny pražského advokáta Josefa Františka Friče v roce 1832. Díky tomu, že jeho otec byl pokladníkem Matice české, dostal se Antonín brzy do společnosti předních českých vlastenců, a mohl rovněž získat řádné vzdělání. Pomáhal například pořádat sbírku přírodnin, kterou poslal Muzeu Království českého (dnešnímu Národnímu muzeu) z Ameriky mykolog August Corda. I díky této práci si později vybral ke svému studiu lékařskou fakultu a obor paleontologie.

Svou první cestu podnikl v roce 1852 na jihovýchod Evropy, do Banátu. Odtud přivezl do sbírek Muzea Království českého některé druhy brouků, lastur, hmyzu, želvy evropské i řecké, a také vypreparovaná zvířata, které sám zastřelil. O tři roky později podnikl cestu do Chorvatska, Dalmácie a Černé Hory. Zde se snažil nalézt především mořské živočichy a rostliny, což se mu s menšími obtížemi podařilo. Sbírky Muzea tak obohatil například o loděnku papírovou, ježovky nebo miskovité plže. Velmi podnětné byly cesty do Londýna, kam se Antonín Frič za vědeckými účely vydal celkem dvakrát. Poprvé v roce 1860, poté o dva roky později. Druhé putování do Londýna bylo ovlivněno probíhající světovou výstavou, kterou Antonín Frič shlédl, a podal z ní ve svém cestopisu obšírnou zprávu. Navštívil nejen oddělení, které se věnovalo přírodním vědám, ale také například oddělení hraček anebo her, knih, map a glóbusů.(2)

Na konci století, v roce 1899, se rozhodl Antonín Frič odjet do Ameriky především kvůli studiu stonožek. Avšak neopomenul také navštívit muzea a různé sbírky, jak to ostatně dělával i při jiných cestách. V New Yorku shlédl expozici Amerického přírodovědného muzea, rovněž tamní akvárium, kde stálo přibližně 100 akvárií, a v nich se nacházelo 120 druhů mořských i sladkovodních živočichů. Muzeum přírodních věd navštívil rovněž v Bostonu a ve Washingtonu. Navštívil také Niagarské vodopády, které byly v tu dobu zamrzlé.

Poslední badatelskou cestu podnikl Antonín Frič v bezmála svých sedmdesáti letech v roce 1901 do Itálie.

Jeho zahraniční cesty byly především vědeckého a badatelského charakteru. To je v jeho cestovním deníku velmi znát, neboť si v jednotlivých zemích všímal především zvířat a rostlin, které zde objevil. O tom, jak jednotlivé země vypadají, jak se chovají tamní lidé, kde cestovatelé bydlí a čím se živí, nebo jak jsou jednotlivé cesty například financovány (trvaly totiž někdy i několik měsíců), se Antonín Frič zmiňuje spíše okrajově. I přesto je tato kniha velmi poutavým a zajímavým čtením nejen pro zájemce o přírodní vědy.

Poznámky:

1. HLAVAČKA, Milan. Cestování v éře dostavníku: všední den na středoevropských cestách. Vyd. 1. Praha: Argo, 1996. 137 s., viii s. barev. il. Každodenní život; sv. 1. ISBN 80-7203-015-9.
2. KOSINOVÁ, Kristýna. Cestování před sto lety, aneb, Všude dobře, doma nejlépe: rozvoj českého turismu v kontextu světových výstav ve druhé polovině devatenáctého století. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2011. 222 s. Bod. ISBN 978-80-7363-384-4.