Psychologie

Zrod psychologie jako vědy lze datovat do druhé poloviny 19. století, ovšem v méně přísném a odvozenějším smyslu lze nauku o duši datovat už od antiky. Avšak jak uvádí Miroslav Šedina v knize Sparagmos, ještě „homérská řečtina totiž nezná žádný speciální výraz pro duši živého člověka a tedy ani pro jeho tělo“. S termínem ψυχή je tedy třeba zacházet velmi obezřetně a vždy se opírat o původní řecké prameny i rozsáhlou sekundární literaturu.

Zrod psychologie jako vědy je spojen se snahou postavit tuto humanitní disciplínu na přírodovědnou bázi. Tato snaha byla podpořena významnými objevy v neurofyziologii (např. objev řečového centra, který učinil Pierre Paul Broca) a fyziologii vnímání. Jeden z čelných představitelů experimentální, přírodovědně orientované psychologie Wilhelm Wundt byl ostatně žákem předního fyziologa té doby Hermanna Helmholtze. Wundtovo hlavní dílo Völkerpsychologie je však syntézou přírodovědných poznatků s poznatky společenských věd.

Wundtovská psychologie však nikdy nezůstala jediným proudem a všechny reakce na ni nebyly pouze přechodnými reaktivními jevy. Verstehende Psychologie – rozumějící psychologie filozofa Wilhelma Diltheye nastolila téma, kterého se později důsažně chopí Hans-Georg Gadamer v knize Pravda a metoda, totiž otázku svébytnosti humanitních věd. Byla-li wundtovská psychologie vnímána – a to nikoli zcela výstižně – jako psychologický atomismus, pak byla Gestaltpsychologie pokusem pojmout smyslový aparát i vnímané jako celek. Zrod tvarové psychologie souvisí s dobovými otázkami estetiky, respektive muzikologie. Christian von Ehrenfels svou knihou Über Gestaltqualitäten položil pojmové a tematické základy tvarové psychologie. Pokud bychom si chtěli přihrát národní polívčičku, pak by v souvislosti s tvarovou psychologií bylo záslužné připomenout dílo jejího zapomenutého českého představitele Ferdinanda Kratiny. Vedle gestaltpsychologie přinesla nové podněty nejen na půdě psychologie samé psychoanalýza Sigmunda Freuda, která se už v samých začátcích, byť byla institucionalizována jako vědecké hnutí, rozpadla v řadu směrů. Psychoanalýza aspirovala už v díle samotného zakladatele na výklad kulturně-antropologických otázek, kterých se později chopily autorky jako Karen Horneyová či Clara Thompsonová. Psychoanalýza se propojovala s lingvistikou a sémiotikou – velmi originálně Julia Kristeva – nebo strukturalismem (Jacques Lacan). Protagonistů psychologie 20. století je ale mnohem víc – Carl Gustav Jung, bohužel méně známý, ale nikoli méně původní Ludwig Klages.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

Editor: Petr Nouza Poslední změna: 13.5. 2015 08:05