Móda

Móda je kulturním fenoménem, nikoli jen proto, že ji nemusíme nutně spojovat jen s odíváním, ale proto že ji můžeme chápat v těch významech, jež prozrazuje etymon módy, tedy latinské slovo modus. Modus znamená míru a takt, což ukazuje na důležitou vlastnost módy, na její určující moc. To ona udává pravidla, jimž se podřizují celé populace napříč časem. Pokud chápeme oblékaní jako určitý druh chování, pak můžeme říci, že móda určuje pravidla chování a že jejich vynutitelnost má větší sílu než je vynutitelnost některých oblastí práva také proto, že diktát módy je přijímán dobrovolně, ačkoli se může spojení dobrovolné přijímání diktátu zdát jako typické oxymóron. Modus ovšem také znamená způsob, což vyjadřuje další vlastnost módy, protože s přijímanými normami přebíráme také určitý způsob, který nepochází z estetické oblasti, jak by se např. u úžeji chápané módy dalo předpokládat, ale ze sféry chování. Tím, že se oblékáme „podle módy“, demonstrujeme akceptování určitých pravidel chování. Z těchto důvodů byla v přísně hierarchicky stratifikovaných společnostech s nízkou sociální mobilitou mezi jednotlivými vrstvami móda, tedy způsob oblékání, reprezentací postavení jednotlivých osob a oblékání podléhalo přísné ritualizaci. Móda symbolizovala moc, respektive postavení na společenské škále, později vyjadřovala společenský statut, což nezměnila ani 60. léta 20. století, která inklinovala k „demokratizaci“ v oblékání, respektive chtěla ukončit diktát módy, protože ji chápala jako nástroj společenské diferenciace. Móda ovšem nevyjadřuje jen společenský aspekt jednotlivých osob, ale i celkový styl jejich života, takže do módy lze zahrnout i způsob bydlení, životní vzorce, respektive celkový profil chování.

Módu ve smyslu modus lze ovšem chápat méně povrchně jako způsob, jakým se odehrává změna v trvání, v kontinuitě, v tom, čemu Henri Bergson říkal durée, což je výraz, který je lépe překládat jako posloupnost než trvání, protože durée souvisí s Bergsonovým chápáním přítomnosti. Ta je sice nedělitelná, vlastně nevyčlenitelná z posloupnosti minulost – přítomnost – budoucnost, ale zároveň je procesuální. Trvání může „trvat“ pouze tehdy, když se mění. Na druhou stranu, jak říká Matt Ridley v Červené královně, „pro evoluci není typická změna, ale stáze, setrvalý stav“, proto se „svět mění, ale nepostupuje kupředu“. Ztotožníme-li módu s ustavičnou změnou, pak vidíme, že změna nemůže existovat bez toho, že by byla převoditelná na ustavičnost. Ustavičnost změn znamená nejen to, trvání může existovat pouze jako změna, ale také to, že móda, vrátíme-li se k tomuto pojmu v užším slova smyslu, může pracovat pouze s omezeným souborem prvků. Její mocnou zbraní je, podobně jako je tomu přírodě, variabilita. Právě na druhové diverzitě přírody je možné demonstrovat, že omezený počet základních prvků, např. nukleotidy DNA obsahují pouze čtyři báze a přesto jejich kombinace způsobují různá pořadí aminokyselin, příčinu druhové pestrosti. Móda se chová podobně, kombinuje různé tvary, vrací se k některým již použitým, ale v jiném kontextu, používá excesivních forem, podobně jako to činí „příroda“.

Toto spojení módy a „přírody“ je dobře viditelné prizmatem biologie Adolfa Portmanna. Rozvinul pojmovou síť, jejíž pomocí vnesl do biologie originální pojetí tvaru, který není jen vedlejším produktem evoluce, ale tím, co naopak živý organismus vytváří. Selbsdarstellung, tedy sebereprezentace je stejně důležitou součástí organismu jako např. rozmnožování. Touto konceptualizací tvaru, který se dříve omezoval na pouhou morfologickou stránku organismu, učinil z tvaru organismu jeden ze způsobů jeho existence. Ve světle Portmannovy biologie, která bohužel byla vytlačena na okraj angloamerickou biologií typu Dawkinsova Sobeckého genu nebo Slepého hodináře, která tak zabila původní teoretickou diverzitu (Čechy jsou čestnou výjimkou, zde se Portmann studuje a předává dál), tak móda přestává být i v lidské existenci něčím okrajovým. Vše, co souvisí s organismem v jeho slyšitelné, hmatatelné, viditelné a jiné podobě, nazývá Portmann eigentliche Erscheinung. Tento vlastní jev je zvnějšováním niternosti, Innerlichkeit. A zde jsme pod určitým úhlem pohledu u „antropologického jádra“ módy. Chápeme-li ji jako sebereprezentaci, jako zvnějšnění niternosti, tedy toho, co se děje v nitru člověka a co nelze nikdy v plném slova smyslu převést do jazyka, pak je móda tím, co člověk neverbálně sděluje o sobě samém a co zároveň zatajuje.

Móda je živá v tom, jak vyrůstá a těží ze  svých rozporů. Na jedné straně přitakává konformitě přijímáním diktátu toho, „co se nosí“, na druhé straně se z tohoto diktátu vyděluje, aby vyjádřila individualitu svého nositele. Na jedné straně se mění, aby si zachovala svou přitažlivost, na druhé straně se brání změnám, aby zachovala „tvář“ sebe samé. Je synonymem změny i stálosti.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

Editor: Petr Nouza Poslední změna: 13.5. 2015 08:05