Paleontologie

Kromě Williama Smithe je za zakladatele tohoto oboru považován Georges Cuvier. Cuvier na přelomu 18. a 19. století předjal tendenci 19. století k dovršení přírodních věd důslednou matematizací. Jako srovnávací anatom, a zejména paleontolog ovšem nepoužíval matematický aparát, ale konstruoval přírodní zákony – například loi des conditions d´existence (zákon o podmínkách existence) – tak, aby vyhovovaly přísnosti matematických axiomů. Formulace corrélation des formes stanovuje nejen statickou souvislost forem orgánů, ale i vývojově dynamickou zákonitost paralelnosti změn jednotlivých orgánů, například korelaci změn páteře a chrupu. V tomto zákoně, podobně jako v celém Cuvierově díle, se mísí morfologická a fyziologická hlediska, přesněji řečeno, mísí se z pohledu pozdějšího vývoje přírodních věd, ale pro Cuviera samého byl tento rozdíl zcela irelevantní. Zákon korelace forem uplatnil prakticky v řadě děl, nejvíc v čtyřsvazkových Le règne animal distribué d'après son organisation (1817).

Skutečným vývojovým skokem, katastrofou v pozitivním smyslu slova, byla jeho teorie o geologickém vývoji Země, která otevřela pole k evolučnímu chápání naší planety. Na rozdíl od Lamarcka, jenž se domníval, že dnešní zvířata jsou jen novou mutací těch vyhynulých, byly zvířecí fosilie pro něj důkazem o hlubokých proměnách fauny a flóry během evoluce Země. Právě v souvislosti s ním se vynořuje potřeba významově diverzifikovat pojem evoluce. Zatímco Lamarckův model evoluce je vývojově nepřetržitý, kontinuální, je jeho evoluční model diskrétní, přetržitý, vlastně – revoluční. Cuvier navazoval na Buffona, u něhož ještě není jasný teoretický koncept převratných změn v druhové skladbě fauny a flóry. Epochálním Cuvierovým dílem jsou Výzkumy fosilních kostí čtvernožců – Recherches sur les ossemens fossiles de quadrupèdes (1812). Jeho model vývoje bychom mohli nazvat evoluce s hiáty. Proměny – révolutions –, o nichž píše v Discours sur les révolution de la surface du globe (1815), nejsou nositeli kontinuity, byť jsou evolučními hybateli, ale naopak původci diskontinuity, katastrof, které způsobí vždy hlubokou přeměnu v druhové skladbě zvířat, rostlin i geologických a klimatických poměrů. V jistém smyslu lze o něm hovořit jako o Newtonovi biologie. Cuvier svým dílem napsal úvod k dějinám Země, na něž pak naváže Charles Lyell, geolog, jenž měl svým pojetím dějin Země velký vliv na Darwinovu vývojovou teorii. Tímto zhistoričtěním organického světa učinil krok, který lze srovnat s převratností newtonovské mechaniky. Na druhé straně si žádný Cuvierův zákon nezachoval platnost jako například Newtonovy gravitační zákony ve fyzice. Ostatně sama jeho klasifikace věd na matematické, přírodní a morální (u Lyella uvidíme jiné, zjednodušené, jež se později promítlo do dichotomie Naturwissenchaften a Geisteswissenschaften) rýsuje ostrou demarkační čáru mezi matematickými, exaktními vědami a pouze aproximativními vědami přírodními, z čehož vyplývá nemožnost, aby byl někdo Newtonem biologie. Přesto Cuvier, jemuž, nikoli jako jedinému, možno připsat podíl na etablování evolucionismu, byl inovátorem par excellence. A podobně je tomu i u Lamarcka, jehož dílo darwinisté vzali na rozdíl od Cuvierova na milost.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

Editor: Petr Nouza Poslední změna: 25.2. 2016 13:02